Podzimní dumání (7)

A máme tu poslední příspěvek do podzimního meme, které jste si v prázdninové podobě velice oblíbili. Doufám, že se s námi podělíte o svůj názor.

Zaručený brak

Všichni víme, že je mnohem více knih špatných, než těch dobrých. A mezi těmi špatnými jsou i knihy naprosto příšerné, které přímočaře označujeme brakem. Samozřejmě vždycky záleží na vkusu čtenáře, protože co se vám může zdát naprosto pitomé, to jiní zase mají ohromně rádi.

Existuje několik knih či sérií, o kterých si já nemyslím vůbec nic hezkého. Patří sem například Upíří deníky nebo Škola noci. U UD jsem prozatím skončila u druhého dílu a první díl ŠK jsem ani nedočetla. Přesto si knihy chci jednou přečíst - až nasbírám odvahu. Přece jenom, pokud chcete něco kritizovat, měli byste to nejdřív vyzkoušet. 

Nemám ráda, když někdo něco (nebo někoho) odsoudí, aniž by to vyzkoušel na vlastní kůži. Proto si kolikrát v některých recenzních neberu servítky a kritizuju - jednoduše srovnávám a hodnotím. Stejně tak jsem ještě nečetla žádný díl série Bratrstvo černé dýky, protože mám docela obavy z toho, že mě ta výrazná sexuální stránka knihy znechutí. I u série Nigth Huntress se mi to po pár knihách docela ohrálo, protože to bylo pořád na to jedno brdo - jen čím dál tím víc vynalézavější a ujetější.

Pak samozřejmě existují knihy, o nichž víte, že jsou vážně, vážně slabé, ale přesto je z určitého důvodu máte rádi. U mě je to třeba série Andělé. Taková Luce je typická provařená Mary Sue, knihy jsou prošpikované přesně těmi klasickými klišé, které u knih odsuzuju. Přesto v této sérii je něco, co se mi líbí. Autorka prostě umí napsat skvělé romantické scény, má to v sobě to něco, co mě prostě zahřeje u srdce. Je to série, kterou mám ráda, i když vím, že je fakt hloupá. Je to má guilty pleasure.

Nemám ráda, když se některé knihy snaží přiživit na úspěšnosti jiných knih. Nedávno mě například hodně namíchnula kniha Half-Blood, jak jste si ostatně mohli přečíst v mé recenzi. Víte, autoři fanficiton záměrně své povídky nezveřejňují, chtějí jimi jenom ukázat svou lásku k sériím - ale když už se nějaká taková fanfikce vůbec publikuje, je to nehorázná drzost. Autorka mě neskutečně naštvala, a pak mě ještě naštvali ti, kteří četli VA, jsou velkými fanoušky, přesto knize dali vysoká hodnocení. Jejich názor jim neberu, ale prostě se mě to dotklo. Takhle přiživovat jednu vyžírku a zlodějku. Fuj.

Někdy je zajímavé sledovat, jak mají některé knihy obrovskou propagaci, všude se o nich mluví v superlativech, mají krásnou obálku, anotaci, skvělé recenze... no a pak se vám kniha dostane do rukou a vy si řeknete, kde je ta úžasnost - kde nic, tu nic. Naopak z knih, o kterých si myslíte, že brakem budou, se nakonec vyklube skvělý příběh, který si oblíbíte.

Kolikrát jsem i znechucená z toho, jak se neustále všude vyzdvihují některé série a když si je přečtete, tak si říkáte, co na nich vůbec lidi vidí a jestli nejsou tak trochu padlí na hlavu, protože si libují v docela zcestných věcech - to pak člověk začne uvažovat, jací ti lidi vůbec jsou. Nevím, moc nad některými věcmi přemýšlím, ale už jsem holt taková. Sama vím, že vám kolikrát dookola říkám, jak je ta a tamta kniha úžasná, vy na mě dáte a kniha se vám pak nelíbí. Opravdu hodně záleží na vkusu čtenáře i na jeho inteligenci (čímž nechci říct, že jsem přehnaně inteligentní, jsem úplně normální).

Jen chci závěrem říct, že si mějte rádi knihy, jaké chcete a nestyďte se za to. Třeba vás překvapí, kolik lidí je na tom stejně.




Tímto příspěvkem končí Děsivý podzim. Děkujeme všem, kteří se účastnili ať už v podobě příspěvků nebo komentářů. K večeru se můžete těšit na ukázku toho, co vás čeká v dalším knižním speciálu - Mrazivé období. Snad se zapojíte :)

Podzimní dumání (6)

S mírným zpožděním vám přináším šestý příspěvek do tohoto podzimního meme, které jste si v prázdninové podobě velice oblíbili. Doufám, že se s námi podělíte o svůj názor.

Vliv recenze

Každý z nás je ovlivnitelný. Ať už to jsou rodiče, kamarádi, učitelé, média... náš názor na věc se utváří ze všeho, co nás obklopuje, co na nás nějakým způsobem působí.

Nevím, jak jste na tom vy, ale já když si chci něco koupit, něco vyzkoušet, někam jet, vždycky nejdřív posbírám informace a zkušenosti ostatních, zajímá mě totiž, jaký na to mají názor, jak jsou nebo byli spokojení, co doporučují. A následně se díky těmto nasbíraným informacím rozhodnu, co dál.

Ano, ovlivňují mě recenze.

Ráda si čtu recenze na různých knižních stránkách. Mám své oblíbené recenzenty, které čtu pravidelně a podle jejich vykreslení knih se pak rozhoduju, jestli mi stojí za to se do knihy vůbec pouštět, jindy jsem zase zvědavá, čím je kniha tak strašná. 

Po přečtení nějaké recenze mám okamžitou chuť si knihu přečíst, jindy mě recenze natolik odradí, že si řeknu, že kniha může určitě ještě chvíli počkat. Na recenzích čtenář mimo vkusu autora pozná i jeho charakterové rysy, co má rád, jak se vyjadřuje, jak myslí.

Mám ráda takové recenze, jež člověka dokážou svými slovy nějak nalákat. Je jedno, jestli jde o kladnou či zápornou recenzi. Lehké spoilery mi nevadí, ale opravdu nemám ráda, když se z "recenze" dozvím v podstatě celý děj knihy. To už pak nemá smysl vůbec knihu číst. 

Jsem recenzent amatér, nemám na to žádnou školu a píšu prostě od srdce. Přesto si na svých recenzích dávám záležet a snažím se v nich reflektovat své pocity. Proto jsem vždycky ráda, když se lidem zalíbí něco, co jsem jim doporučila.

Řekla bych, že mám docela zajímavý vkus. Častokrát mě nebaví to, co baví ostatní a zbožňuju to, co zase jiní odsuzují. Ale někdy se trefím do toho, co baví všechny. Tak už to holt je.

Nejspíš ty své recenze nepíšu zase tak špatně, když se sem někteří z vás rádi vracejí...



P.S.: Omluvte zvýšený výskyt slova recenze :D Nějak jsem si nemohla pomoct.

Podzimní dumání (5)

Přináším mám v pořadí již pátý příspěvek do tohoto podzimního meme, které jste si v prázdninové podobě velice oblíbili. Doufám, že se s námi podělíte o svůj názor.

Knižní srdcovky

Přečetla jsem toho hodně a ne všechno si mě dokázalo získat. Nejspíš i proto si některých knih a knižních sérií vážím víc a už navždy zůstanou v mém srdci. Budu je doporučovat všem ve svém okolí a tvrdošíjně trvat na tom, že jsou výborné a že si je prostě přečíst musíte.

Možná vás překvapím, ale mezi mé největší srdcovky patří klasické české pohádky. Miluju pohádky Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena. Hned v závěsu za nimi jsou klasické Disneyovky, které samozřejmě existují i v knižní podobě - konkrétně nedám dopustit na Medvídka Pú. Pohádky bratří Grimmů mě vždycky spíš děsily. Nesmím zapomenout ještě na Hanse Christiana Andersena. U pohádky Statečný cínový vojáček jsem vždycky brečela a chtěla jsem, aby všechno dopadlo jinak. O Malé mořské víle nemluvě.

Od pohádek se přesunu k největší knižní lásce mého života. Ano, řeč je o Harrym. Nikdy nezapomenu na první den, kdy mi ho kamarádka půjčila a já hned ten den začala číst - a nemohla se odtrhnout. A od té doby se to se mnou táhne. Osobně si myslím, že Harry Potter je nejlepší knižní série všech dob. Nemusíte se mnou souhlasit, ale mně to nevadí. J.K. je skvělá spisovatelka. Dokázala do knihy zakomponovat úplně všechno - dobrodružství, přátelství, lásku, dětství i dospělost, strasti a slasti života, smrt blízkých, odvahu. Spolu s Harrym jsem dospívala a prožívala s ním jeho život. Toužila jsem bydlet v Bradavicích, mít vlastní kouzelnou hůlku, umět lítat na koštěti, bojovat proti zlu. Díky J.K. a jejím knihám jsem prožila vážně "kouzelné" dětství a jsem za to vděčná. Série o Harrym je právě tím, na co nedám dopustit a budu ji bránit zuby nehty před všemi posměváčky a rýpaly. Jsem správný Potteromaniak a jsem na to pyšná.

O další sérii jsem toho napovídala až až. Vyskakuje to na vás na blogu snad odevšad. Určitě víte, o čem mluvím. O Mediátorovi od Meg Cabot. Láska mého života. Ani nevím, kdy přesně jsem se dostala k prvnímu dílu, ale je to už vážně dlouho. Bylo to mé první setkání s YA literaturou jako takovou... a taky s Meg Cabot. Kdybych četla Mediátora v pozdějším věku, nejspíš by mě tolik neuchvátil, ale tehdy šlo o nejlepší sérii pro dospívající, jakou jsem kdy četla a Jesseho kouzlu jsem naprosto propadla, až jsem Suze záviděla. Možná to není nejúžasnější série všech dob, ale pro mě má zvláštní kouzlo. Všem vždycky doporučju přečíst si Mediátora... a potom až ten zbytek. Meg Cabot je dle mého názoru nejlepší autorka knih pro dospívající. Má skvělé nápady a její hrdinky jako by čtenářkám mluvily z duše. To na Meg obdivuju a mám ji moc ráda.

A pak se dostáváme k poslednímu mezníku knižních srdcovek. Ačkoliv sérii Stmívání už tolik neholduju, pořád má místo v mém srdci. Stmívání jsem objevila dávno předtím, než se z knih stala taková hitovka. Bez studu přiznávám, že jsem četla první díl se zatajeným dechem a vzdychala nad dokonalým Edwardem. Byla jsem z té knihy úplně hotová. Na mou duši, na psí uši. Postupem času ale mé okouzlení opadalo a poslední díl jsem četla už jenom s pocitem, že potřebuju vědět, jak celá tahle šlamastyka skončí, protože jsem si uvědomovala, co je Stmívání zač. Dnešní YA literatura čerpá právě z úspěchu Stmívání, proto si myslím, že je důležité přečíst si nejprve Stmívání, než budete číst něco jiného. 

Mám plno oblíbených knih a u plno z nich si kolikrát sednu a pročítám si své oblíbené pasáže - a tlemím se, jak lečo. Nejčastěji to dělávám právě u Mediátora a Harryho Pottera. A už několikrát jsem litovala toho, že si tyhle série nemůžu užít pěkně od začátku, aniž bych věděla, co se stane. Tohle všem začínajícím čtenářům závidím.

Podzimní dumání (4)

Tentokrát vám přináším svůj čtvrtý příspěvek do tohoto meme, které jste si v prázdninové podobě velice oblíbili. Doufám, že se s námi podělíte o svůj názor.

Knižní klasika

Pod pojmem "knižní klasika" já všeobecně vnímám taková knižní díla, o jakých se učíme na školách; které musíme umět k maturitám pomalu jako básničku; ty, nad nimiž se učitelé v hodinách literatury tak rozplývají a nutí nás do jejich četby, přestože my bychom se na ně nejradši nikdy nepodívali. Ano, mám na mysli nenáviděnou povinnou četbu.

Útrapy povinné četby mě na základní škole příliš nezasáhly, kdežto na té střední jich bylo požehnaně. Naše učitelka na češtinu se totiž maximálně vyžívala v ruských autorech - Gogol, Tolstoj, Dostojekvskij, Puškin... ach bože a vůbec v celém klasické realismu. Já jsem je naopak výsostně nesnášela. Co myslíte, že jsem si vytáhla u maturity? Jo. Klasický realismus. Ještě dneska si přesně pamatuju chvíli, kdy jsem uviděla, o čem bych měla 15 minut mluvit. Děs a hrůza, pomalu na mě šly mdloby. Není nic horšího, než když si člověk vylosuje něco, o čem zkoušející ví první poslední. Nakonec jsem díky své výřečnosti zaválela a češtinu měla za 1. Ale stejně na to nikdy nezapomenu :D Ani na chvíle po té, co jsem domů telefonovala, že už to mám teda všechno za sebou a odříkávala, co jsem si kde vytáhla za otázky. Všichni se totiž u toho realismu děsili :D No jo, Rusáci jedni vykutálení.

Samozřejmě, že do knižní klasiky patří i jiné kousky, než o jakých se ve školách učíme. Určitě lze za klasická díla považovat například Harryho Pottera, Pána prstenů, Narnii, Pýchu a předsudek a tak vůbec. To jsou knihy, které jsou všeobecně mezi čtenáři oblíbené a věřte mi, že za pár let je budou v hodinách rozebírat naše děti (pokud se už tomu tak neděje teď - přece jenom už je to nějaký pátek, co jsem vyšla střední školu). 

Jak už jste nejspíš vydedukovali - některou klasiku mám ráda, některou zase ne. Vážně si nerozumím s čímkoliv ruským, či válečným. Po přečtení Na západní frontě klid jsem měla příšerné noční můry - Remarque rozhodně nepatří mezi mé oblíbené autory. Stejně tak Čapek. Úsměvné je, že kdykoliv někdo řekne, že "miluje Čapka", neubráním se pochybování. V poslední době se totiž z Čapka stala mantra, která má ukázat, že je člověk na nějaké pomyslné intelektuální výši, přitom když se ho zeptáte na obsah některé jeho knihy, kde nic tu nic - prostě mlčí. Čapkův styl mi nikdy nijak výrazně k srdci nepřirostl, ať už byl geniální jakkoli. 

Naopak jsem si zamilovala Shakespeara - ať už to všechno psal, nebo ne - konkrétně mám nejradši Hamleta a Sen noci svatojánské (jediná dobrá kniha o vílách!!!, ať se jdou s Iron Fey vycpat). Dále mě dost uchvátila Farma zvířat  George Orwella, protože jde o úžasný přepis toho, jak to vlastně za socialismu fungovalo (doporučuju pro všechny mladší ročníky). A přestože jsem řekla, že nemám moc v oblibě válečné knihy, taková Komu zvoní hrana  Ernesta Hemingwaye se mi jakýmsi podivným způsobem zaryla pod kůži a už nepustila. 

Když už se do té klasiky odmítáte pustit v podobě knih, pořád existují kvalitní filmová zpracování. Takového Evžena Oněgina jsem dokázala skousnout až díky filmu, který byl mimochodem výborný (tedy mně se alespoň líbil), stejně tak jsem si více užila Pána prstenů ve filmové podobě, protože ta knižní mě místy neskutečně vytáčela (například dlouhým oslovováním).

Například zbožňuju českou filmovou klasiku Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše. Oba dva filmy jsou natočeny na základě knih a fejetonů Jaroslava Žáka a jenom díky těmto filmům jsem si jeho knihy přečetla a věřte mi, že stály za to. Stejně to u mě fungovalo i v případe filmové Lolity. Knihu jsem četla až po filmu. Samozřejmě ne všechny knihy se drží svého knižního originálu, ale co se dá dělat. 

Osobně si myslím, že je důležité, aby člověk věnoval svou pozornost také klasickým knihám. Jen by bylo lepší, aby byly jejich výklady na školách lépe podávány. Aby je učitelé studentům nevnucovali, ale snažili se své žáky dovést k pochopení a motivovat je.

Podzimní dumání (3)

S menším zpožděním vám přináším třetí příspěvek do tohoto meme, které jste si v prázdninové podobě velice oblíbili. Doufám, že se s námi podělíte o svůj názor.

Originalita knih

Přečetla jsem docela dost knih. Různé autory, různé žánry, různé délky, v různém věku. Nemyslím si, že jsem odborník na literaturu, to ani náhodou, ale řekla bych, že dokážu už po pár stránkách odhadnout, jestli za to kniha stojí - nebo ne. 

Knih je opravdu, opravdu hodně. Stejně tak je i hodně příběhů, které vyprávějí. Je tedy logické, že se některé můžou v něčem shodovat, být si něčím podobné, ne-li přímo stejné. Je těžké přijít s něčím, co by bylo nové a neokoukané. Někdy člověka napadne něco nového, ale později zjistí, že to už dávno vydal někdo jiný. To se stává.

Mezi všemi těmi knihami je kolikrát vážně těžké najít něco, co by bylo originální. Co by nebylo hloupé, co by jen netěžilo z úspěchů dřívě vydaných knih, co by bylo prostě normální a zajímavé. Takových 70% knih jsou totiž ubohé kopíráky, které vezmou to, co se stalo bestsellerem a přetvoří to k obrazu svému, přitom hrají na ty správné struny.

Velká vlna kopíráků se vzedmula po úspěchu Stmívání. Co si budeme říkat, většina z nás Twilightmánií prošla. Já osobně dříve, než se ve světě stala tolik populární. Má Twilightmánie byla ještě ta zdravá mánie. To, co vidím všude možně na internetu, v novinách, v televizi a slyším v rádiích, to už normální není. Proto palec nahoru těm, kteří sice Stmívání mají rádi, ale jsou naprosto normální. Ty upřímně lituju, protože je hážou s fanatickými fanynkami do jednoho pytle a věřím, že to pěkně naštve.

Většina knih staví své zápletky na provařených klišé. Ta nepřinesou nic nového a těží například právě z úspěchu Stmívání. Ale některé z nich jsou velice dobře promyšlené a i když se jedná o stokrát omílané téma, čtenáře to baví. Někteří čtenáři knihy dělí na předStmíváním a poStmívání. I když to vypadá víceméně směšně, je to pravda.

Najít originální, dobře napsanou, knihu, je těžké. Ale ani to mě nezastaví, abych je všechny četla. Protože díky tomu zjistím, co se mi líbí a co ne. A to i když začínám být otrávená ze stovek možných i nemožných variací na totéž téma. Baví mě číst, baví mě psát recenze a sdělovat vám tak svůj pohled na věc, doporučovat ty opravdu dobré knihy dál, upozornit na hlouposti, kterých se autoři dopouštějí. Ano, někdy si neberu servítky, někdy se zase úplně nesmyslně rozplývám nad něčím, co jiným připadá děsné.

Každý z nás kopírák vnímá jinak. Mně například nikdo nevymluví, že konkrétně Zavržený je naprostý kopírák Stmívání. Ruku na srdce - hodina biologie? - love/hate vztah? - chci tě zabít, ale nemůžu, protože tě miluju? -> Vážně? Klidně si mě ukamenujte, ale mám pravdu :D (stejně tak je Eragon svým způsobem kopírák Pána prstenů apod.)

Čím je pro mě kniha originální? Těžko říct. Vždycky záleží na tom, jak na mě celkově kniha působí. Někdy jde o příběh, jindy o chování postav, někdy záleží čistě na pocitu, jaký ve mně kniha vyvolává. Dalo by se říct, že pro mě kniha musí mít určité charisma. To něco, co ji odlišuje od zbytku.

Naopak se mi dost zajídá bezmezná láska na první pohled, naprosto iracionální zamilování se, když ze sebe dělá hlavní hrdinka emocionální husičku, která naprosto miluje svého vyvoleného. Už mě máloco dokáže překvapit, protože všechno je na jedno brdo.

Ale i tak se najdou kousky, které si vaši pozornost zaslouží.

Pro zajímavost na téma originality - přestože to nesouvisí s knihami - vám tady dám odkaz na opravdu povedený mash písní, který vytvořila velice talentovaná zpěvačka. Přišla s tím úplně sama a jako první už někdy v dubnu. Jak to tak vypadá, minulý týden si jeden ze soutěžících vybral ke zpěvu právě tenhle song, aniž by o ní padla zmínka. Tohle je kopírák.

Podzimní dumání (2)

Druhý příspěvek do tohoto meme, které jste si v prázdninové podobě velice oblíbili. Doufám, že se s námi podělíte o svůj názor.

Dream casting

Když si člověk čte nějakou knihu, samosebou si postavy v příběhu nějak představuje. Málokdo z nás si dokáže postavu představit přesně podle popisu. Já osobně mám tendence vzhledy postav někdy i zapomínat a místo toho si představuju své vlastní.

Co víc říct? Jsem holt kreativní až hrůza. 

Někdy si samozřejmě i já nevědomky vyobrazím hrdinu jako nějakou známou osobnost. Většinou se však něčeho podobného snažím vyvarovat. Nemám ráda, když mi někdo vsugerovává, že ten herec a tamten herec jako by z oka vypadl oblíbenému hrdinovi. Nemám ráda, když jsou na obálkách knih tváře, protože si pak postavy v knize představuju jako tváře na obálce. 

Nemám nic proti tomu, když se tvoří fanarty, fanvidea a tak vůbec. Jen se v poslední době používají stejné tváře herců/zpěváků/modelů na několik různých postav. To pak ztrácí ten punc výjimečnost. Když dáte Alexe Pettyfera a Megan Fox na kdejakou postavu z kdejaké knihy, už to fakt není ono. A právě tohle mě na dream castingu neskutečně otravuje.

Uveďme si to právě na příkladu Alexe a The Mortal Instruments. Nikdy jsem si Jace jako Alexe nepředstavovala. Jenže postupem času to na mě začalo skákat ze všech stran a všichni mě utvrzovali v tom, že Alex je prostě Jace, až jsem tomu sama uvěřila. Co bylo o něco šílenější, plno fanoušků knihy si vyloženě chtělo Alexe jako Jace vydupat i do filmové podoby. Po jistou dobu šlo o nejdiskutovanější téma knižní komunity. Jenže Alex nakonec roli nevzal - kdo ví kvůli čemu. Načež se plno fanoušků na něj naštvalo a ti nejvěrnější a nejskalněšjí obdivovatelé už o něm pomalu ani nechtějí slyšet. Nějak jim nedošlo, že Alex NENÍ Jace. Alex by jenom Jace mohl hrát, je to herec, který za svou práci dostává zaplaceno. Samozřejmě, že pokud měl možnost vytřískat z toho co možná nejvíc, udělal by to. Nevyšlo to, no tak se jde dál. Sama jsem z toho byla krapet zklamaná (spíš jsem víc znechucená z toho, kdo Jace bude hrát, protože toho herce fakt nemusím...), ale přežiju to. Nehroutí se mi kvůli tomu svět, ani si nemyslím, že je Alex pitomec. Takových věcí se o něm dočtete různě po internetu.

Tomuhle jevu já říkám dream castingové šílenství a opravdu mě otravuje. Stejně tak mě otravuje, z kolika stran na mě skáče, že by si Dimitriho měl zahrát jedině Ben Barnes. Jo, Ben je fajn, to jo, ale mnohem radši bych byla, kdyby jej hrál někdo méně známý. Protože promiňte, ale v třetím díle Narnie vypadal se sepnutými vlasy hodně vtipně :D Ani ten porost mu nepohol, aby vypadal sexy :D Zabijte si mě, je mi to fuk. Dream casting ještě nic dobrého nepřinesl. I ty fan videa se neustále opakují, stejné tváře, stejné úryvky, jenom jiná hudba a stopáž.

Ale abych těm, kteří si rádi sestavují své dream castingy, jsou naprosto normální a nešílí z toho, nekřivdila - některá fanvidea jsou vážně skvělá, stejně tak i fanarty. Jen už mi to začíná lézt na nervy.

Podzimní dumání (1)

První příspěvek do tohoto meme, které jste si v prázdninové podobě velice oblíbili. Doufám, že se s námi podělíte o svůj názor.

Láska na první pohled

Nekonečné téma většiny romantických filmů a knih.

Řekněme si krátký příběh: Ona jde po ulici a neví, jak bude žít dál, protože právě přišla o práci a svého přítele vykopla z bytu, když ho přistihla s jinou. On je úspěšný milionář - ne, počkat, miliardář - a neví samou nudou, co dělat, protože uzavřel stý výhodný obchod na nákup kdovíčeho, a tak si pro změnu nevezme auto, ale jde se projít, aby si pročistil svou bohatou hlavu. Oba dva jsou velice pohlední.

Shodou okolností (čtěte: velice "promakaného" scénáře) na sebe narazí. Oči se střetnou, oběma se zatají dech a BUM! Láska na první pohled. Od této chvíle už nebude nic stejné. Od této chvíle budou společnými silami bojovat proti nepřízni osudu, jen aby si konečně spočinuli v náručí a spokojený divák si nad tím jen blaženě povzdychl. A máme dokonalý - hlavně osvědčený - scénář.

Proč to? Inu, lidé mají rádi romantiku a šťastné konce. Já nejsem výjimkou. Ovšem na lásku na první pohled moc nevěřím. Nejde o lásku, jako spíš o normální přitažlivost, kdy si náš mozek společně s tělem řeknou "Jo, tak to by šlo...", pak se nám hormony vzbouří a už to jede. 

Ve filmech to dokážu překousnout, ale u knih mi to v poslední době začíná dost vadit. Necítím z toho totiž tu reálnost. Naprosto nelogické jsou vztahy, kdy se hlavní hrdinové znají sotva pět minut a už po sobě vzdychají, nebo se rovnou můžou samou láskou sežrat. A aby to nebyla nuda, musí překonávat nějaké překážky, které jejich lásce nepřejí.

Mnohem radši mám příběhy, kdy sice hrdinové přiznají, že se jim ten druhý líbí, ale jejich vztah se vyvíjí pomalu a normálně, vzájemně se poznávají a pak se do sebe konečně zamilují. To čekání na první polibek je potom správně drásající. A když k němu konečně dojde, máte z toho stokrát lepší pocit.


Podle mého názoru je láska na první pohled jenom mýtus, o kterém se v některých případech hezky čte, ve většině mi však jenom drásá nervy.

Podzimní dumání

Ano, dočkali jste se, další knižní dumání. Tentokrát je součástí speciálu Děsivý podzim a uvidíte jej na blogu celkem sedmkrát, vždy ve čtvrtek. Tento příspěvek bude sloužit jako rozcestník pro všechna témata. Budeme jenom rády, když se do nich zapojíte a podělíte se o svůj názor.

20.10. - Láska na první pohled 
V poslední době jde o docela častý knižní jev. Vidí se pomalu pět sekund a už je to láska jako trám, kdy jeden bez druhého nedokážou žít. Jaký máte názor na lásku na první pohled? Věříte v ní, nebo si naopak myslíte, že jde o pouhý blábol?

27.10. - Dream casting
Tak jako máme oblíbené knihy, máme i oblíbené postavy... a tyto postavy si častokrát při čtení vyobrazujeme jako nějaké herce, zpěváky a tak vůbec. Někteří lidé si dokonce sestavují tzv. dream castingy - jak si představují, že vypadají jejich oblíbené postavy, anebo kdo by je mohl hrát v případné filmové podobě. Jste také jedním z těch, kdo si pravidelně sestavuje přehled herců, anebo to jde mimo vás a spíš vás to u ostatních otravuje?

3.11. - Originalita knih
 Najít knihu na originální téma je těžké. Knih je totiž hodně, stejně tak je i hodně příběhů. Převážně se stává, že jsou některé příběhy jen kopíráky mnohem úspěšnějších knih, které se snaží na oblíbeném trendu jenom vydělat a jakákoliv smyslupnost jde prostě stranou. Co je pro vás na knihách originální? Co se vám líbí a co naopak odsuzujete, nad čím jen nevěřícně kroutíte hlavou?

10.11. - Knižní klasika
Většina z nás se s knižní klasikou setkala na základní škole prostřednictvím nenáviděné povinné četby. Některým učarovala, jiné spíš odradila. Jak jste na tom s knižní klasikou vy? Jaké knihy z klasické tvorby vám přirostly k srdci a na jaké se naopak nemůžete ani podívat? Myslíte si, že je důležité číst i klasickou literaturu, nebo byste se bez ní docela i obešli?

17.11. - Knižní srdcovky
 Znáte to, přečtete si nějakou knihu (potažmo knižní sérii) a okamžitě se do ní zamilujete, načež o ní všude mluvíte jenom v superlativech a doporučujete ji, komu jenom můžete. Jenže pak si knihu přečte nějaký váš kamarád a má na ni úplně opačný názor. Jak jenom mohl? Takové knižní veledílo! Na které knihy nedáte dopustit a vždycky se k nim rádi vracíte, čtete si oblíbené pasáže a litujete, že nemůžete začít znovu, od začátku, aniž byste věděli, jak to celé skončí...

24.11. - Vliv recenze
Nikdo není neovlivnitelný. Ovlivňují nás rodiče, kamarádi, škola, zprávy, celý svět okolo. Jak moc vás ovlivňují recenze ostatních, abyste se rozhodli, že si knihu prostě musíte přečíst, že ji musíte mít v knihovničce? Čím vás dokáže někdo na knihu nalákat nebo odradit? Jaké recenze máte nejradši?

1.12. - Zaručený brak

Určitě dokážete vyjmenovat alespoň pět knih, které jsou natolik příšerné, že je s klidem v srdci označujete za brak. Přesto existuje určité množství knih, o kterých víte, že jsou pitomé až hrůza, přesto je však máte rádi a nedáte na ně dopustit. Kolik takových braků vám už prošlo rukama, na něž si vzpomínáte? A jaké braky máte rádi i přes jejich hloupost?

Snad se vám témata líbí a doufám, že se při psaní příspěvků pobavíte. Moc mě vaše názory zajímají a těším se na diskuze. 

Již tradičně, čekejte ve čtvrtek můj článek na dané téma a do linkovače po té postněte link na váš příspěvek, ať si to můžeme všichni hezky obejít a podívat se, co si myslíte vy.