Tisíce planoucích sluncí - Khaled Hosseini
Anotace
Marjam je pouhých patnáct let, když ji pošlou do Kábulu, aby se provdala za pětačtyřicetiletého Rašída. O necelých dvacet let později vyroste mezi Marjam a dospívající dívkou Lajlou ze sousedství silné pouto podobné vztahu matky s dcerou. Když se dostane k moci Tálibán, už tak neutěšený život se promění v zoufalý boj s hladem, krutostí a neustálým strachem. Láska však dokáže člověka pohnout k nečekaným skutkům a překvapivým hrdinstvím překonat i nesmírně bolestivé překážky.
Kniha popisuje krutý život afgánských žen
Příběh začíná v roce 1974 když má Marjam oslavit své patnácté narozeniny. Marjam žije se svojí matkou v polorozpadlé chatrči za městem, protože je harámí. Nemanželské dítě bohatého majitele kina, který má další tři ženy a devět manželských dětí. Marjam je desátá a ještě ke všemu nemanželská. Svého otce ale milovala. Vídala ho každý čtvrtek odpoledne, kdy za ní přišel. Marjam si k narozeninám přála, aby jí její otec ukázal místo, kde žije a kde pracuje. Otec s tím souhlasil, ale v domluvený čas nepřišel, a tak se, i přes protesty své matky, za ním Marjam vydala. Jenže on jí nechal celou noc na ulici, a když se Marjam vrátila domů, našla svou matku oběšenou. V tu chvíli se o ni musel otec postarat. Jen co ale pohřbila matku, byla donucena provdat se za pětačtyřicetiletého Rašída, který ji odvezl do jiného města. Marjam se s rolí manželky vypořádala vcelku dobře, a když otěhotněla, byla šťastná. Jenže o dítě přišla a nejen o jedno, celkem potratila šest dětí. V té době se k ní Rašíd choval odporně a jen málokdy na ní promluvil normálním tónem a často ji bil.
Poté se přesouváme do života mladé Lajly, která žije naproti Marjam, té už je něco přes třicet let. Lajle je patnáct let a prožívá svou první lásku. S Tárikem, chlapcem, se kterým se zná již od malička, a jsou to nejlepší přátelé, ale jejich přátelství přeroste v něco víc.
Poté se začne válčit a celá země je pod nálety. Jedna taková bomba zasáhne i její dům, kde zahynou její rodiče. Lajlu našel před domem zraněnou Rašíd, který se jí ujal. Jen co se Lajla uzdravila, už jí Rašíd požádal o ruku a Lajla souhlasila, protože se nechtěla stát matkou na ulici, jelikož čekala Tárikovo dítě. Tárik ve válečném období utekl do sousedního státu.
Z počátku neměla s Marjam dobrý vztah, ale ten se posléze změnil v pouto matky s dcerou, jaké Marjam nikdy nezažila. Lajla poté měla i dítě s Rašídem, chlapce, který byl přesně jako jeho otec. Nakonec se Lajla rozhodla, že uteče a přesvědčila Marjam, aby se k ní přidala. Jenže ženy v tomto režimu nesměly cestovat bez dospělého mužského člena rodiny. Podplatili jednoho muže na nádraží, ale ten je udal policii, která je odvedla zpátky. Rašíd zuřil a každou z nich zbil. Marjam zavřel na několik dní do chlívku, kde byla bez vody a jídla a Lajlu za stejných podmínek do ložnice.
Když při dalším bitím, které teď následovalo skoro každý den, Rašíd Lajlu málem umlátil, neváhala Marjam použít také hrubé síly a Rašída zabila. Lajla s dětmi na její žádost utekly s Tárikem, který se vrátil, ale Marjam byla předána policii a za vraždu manžela byla popravena.
Tárik Lajlu požádal o ruku a ta ani na okamžik neváhala. Žili sice s Tárikem šťastně, ale vzpomínky jí tížily pořád.
Když jsem knihu dočetla, dlouho jsem zírala na poslední řádky a urovnávala si všechno v hlavě.
Abych řekla pravdu, považuji tento příběh za jeden z nejsilnějších, co jsem kdy četla. Některé části jsem oplakala, při jiných mi běhal mráz po zádech a při jiných jsem měla chuť někoho zaškrtit.
Nedokážu posoudit, jestli mě víc zasáhl příběh Marjam nebo Lajly, protože ani jedna to neměla lehké a jen Lajla se dožila úctyhodného věku. A nad tím jsem dlouho přemýšlela. Kolik toho ženy musí snést, než se dožijí dvaceti let. A jaký to musí být pocit, když vám manžel oznámí, že se bude znovu ženit, protože vy už jste stará a to vám není ani třicet let. A jaké to musí být, když manžel večer přijde domů z práce a zbije vás, jenom proto, že jste se mu podívala do očí.
Kniha je protkána politickými události v Afganistánu a změny tamějších režimů. V některém režimu se měly ženy lépe, v některém hůře. Podle toho, co autor vypráví, usuzuju, že se ženy měly nejlépe za komunismu, protože směly studovat a pracovat, ale ani to není všechno, co žena chce. Žena se potřebuje volně procházet a prostě dělat, co chce.
Když se v roce 1996 ujmul vlády Talibán, v rozhlase hlásali tato nařízení
Zakázán je zpěv, tanec, hraní karet, šachů, hazardní hry a pouštění draků. Zakázáno je psaní knih, sledování filmů a malování obrazů.
Pokud něco ukradnete, bude vám uťata ruka u zápěstí. Pokud něco ukradnete podruhé, bude vám uříznuta noha.
Všichni muži si nechají narůst vousy. Správná délka je přinejmenším na zaťatou pěst pod bradu. Pokud toho příkazu neuposlechnete, budete zbiti.
Na vědomí ženám
Budete se trvale zdržovat doma. Pro ženu není vhodné, aby se bezcílně potulovala ulicemi. Jestliže se vydáte z domu, musí vás doprovázet dospělý příbuzný mužského pohlaví. Budete-li přistižena na ulic sama, budete zbita.
Za žádných okolností nebudete ukazovat svoji tvář. Mimo dům se budete zahalovat burkou. Jestliže tak neučiníte, budete přísně zbita.
Zakázána je veškerá kosmetika.
Zakázány jsou šperky.
Nebudete nosit svůdné šaty odhalující siluetu těla. Nebudete mluvit, pokud nebudete oslovena. Nebudete hledět mužům do očí. Nebudete se smát na veřejnosti. Učiníte-li tak, budete zbita.
Nebudete si lakovat nehty. Učiníte-li tak bude vám uříznut prst.
Dívkám je zakázáno navštěvovat školu. Všechny dívčí školy budou s okamžitou platností uzavřeny.
Ženám je zakázáno pracovat.
Bude-li vám prokázáno cizoložství, budete ukamenována.
Varování
Psychicky se na to připravte, protože můžete utrpět dlouhodobý šok!
Zdroj: leda.cz, goodreads.com
Willinda
